Sebepoškozování je bohužel časté – odhaduje se, že nějakou formu sebepoškozování zažije až 20 % dospívajících. Jedná se o ubližování si pro zvládání nepříjemných pocitů, snahu dostat své prožívání pod kontrolu, emoce zastavit, zmírnit nebo cítit alespoň „něco“ namísto pocitu prázdnoty.
Jak může sebepoškozování vypadat?
· Škrábance, řezné rány, popálení se nebo jiné zásahy do kůže
· Opětovné rozškrabávání ran, aby se nemohly hojit
· Vytrhávání vlasů
· Kousání, bouchání se rukama nebo předměty
· Nárazová konzumace alkoholu nebo jiných drog
· Riskantní nebo nechráněný sex
· Hladovění nebo naopak záchvatovité přejídání
Ať už jsou přesné okolnosti jakékoli, sebepoškozování znamená, že dítě cítí nějakou vnitřní bolest. Pokud existuje podezření na sebepoškozování, určitě jej nelze brát na lehkou váhu. Některé podoby sebepoškozování jsou více zjevné než jiné. Všechny jsou ale potenciálně ohrožující pro duševní i fyzické zdraví.
Jak poznáme, že se někdo sebepoškozuje?
Sebepoškozování může být těžké odhalit, jsou ale ukazatele, při kterých bychom rozhodně měli zpozornět.
· Vyhýbání se aktivitám (např. sport), kde je nutné se převlékat před ostatními nebo nosit oblečení, které odhaluje ruce a nohy
· Schovávání předmětů jako jsou žiletky, nože nebo zapalovače
· Užívání předmětů jako jsou dezinfekce nebo náplasti až podezřele často
· Ztráta zájmu o aktivity, které měl člověk dřív rád
· Vynechávání školy a zhoršené studijní výsledky
· Změny nálad, zvýšená podrážděnost nebo výbuchy vzteku
· Pocity smutku, prázdnoty, beznaděje
· Pocity viny
· Zranění, která nelze vysvětlit
· Zpomalenost, únava, snížená energie
Mýty o sebepoškozování:
Pořezání se je jediná forma sebepoškozování.
Jak už vyplývá z výčtu výše, forem sebepoškozování může být celá řada a nelze je všechny obsáhnout. To, že je sebepoškozování méně nápadné nebo má jinou formu ještě neznamená, že je méně závažné nebo že je bolest skrytá za sebepoškozováním menší.
Sebepoškozování je vždy spojeno se sebevražednými myšlenkami.
Pokud se někdo sebepoškozuje, nutně to neznamená, že přemýšlí nad sebevraždou nebo si přeje zemřít. Studie ale ukazují, že dospívající, kteří se sebepoškozují, jsou dlouhodobě více ohroženi sebevražednými myšlenkami nebo pokusy. Sebepoškozování tedy nelze zlehčovat.
Ze sebepoškozování dospívající časem „vyroste“.
Sebepoškozování není pubertálním rozmarem a může být ukazatelem duševních potíží a velké bolesti. Způsob, jakým se člověk sebepoškozuje, se může v průběhu času měnit, například tak, aby bylo snazší ho skrýt. To ale neznamená, že by došlo ke zlepšení jedincovy duševní pohody.
Když sebepoškozováním přestane, problém bude pryč.
Sebepoškozování není příčinnou, ale důsledkem – traumatu, bolesti, deprese, úzkosti... Pouhé „přestání“ neřeší příčinu, která k němu vedla. Je proto důležité, aby měl dotyčný co nejdříve komplexní podporu a pomoc, aby se se svou bolestí mohl vypořádat nějakým zdravým způsobem.
Sebepoškozování znamená, že je někdo šílený nebo nebezpečný.
Jak už bylo zmíněno, sebepoškozování je způsob, jak se vyrovnat s nepříjemnými pocity. Neznamená to, že je dotyčný mentálně nemocný a už vůbec ne nebezpečný. Často stačí, aby se dospívajícímu dostalo empatie a pomoci, pro to aby se s nepříjemnými pocity dokázal vypořádat zdravějším způsobem.
Je to moje vina.
Sebepoškozování je komplexní problém, na kterém se podílí celá řada faktorů. Ačkoli může mít výchova a vztahy v rodině na sebepoškozování vliv, jsou i dospívající, kteří se sebepoškozují a mají milující a podporující rodiny. Sebepoškozování neznamená, že jste špatný rodič. Nehledejte viníka, ale způsob, jak dospívajícímu pomoct. Buďte tu pro něj.
Co dělat, pokud se vaše dítě sebepoškozuje?
· Zachovejte klid a mluvte.
Může to být obtížné, ale silné emoce určitě nikomu nepomůžou. Nebojte se komunikovat. Snažte se k dítěti přistupovat bez toho, abyste ho soudili. Vyjádřete své obavy a nenuťte ho mluvit. Ujistěte ho, že pokud bude chtít mluvit, jste tu pro něj.
· Zajistěte, že je v domě bezpečno.
Pokud jsou v domě předměty, které by mohly být potenciálně nebezpečné (například žiletky, zbraně, nože, jedy, psychoaktivní látky), zvažte jejich přemístění.
· Vyhledejte odbornou podporu.
Odborníci na duševní zdraví se se sebepoškozováním setkávají a vědí, co dělat. Nebojte se je kontaktovat.
· Učte se zvládat emoce společně.
Terapie ani jiná forma odborné pomoci neslouží k tomu, aby „napravila“ vaše dítě. Podpořte své dítě i tím, že budete hledat a objevovat zdravé způsoby zvládání emocí s ním.
